Kdo byl v Bulharsku, asi musel být i na poloostrově Nesebar. Já už nespočtu kolikrát jsem toto místo navštívil, jako malý a velký. A dnes i jako starý, ještě pamatující. Vždy jsem prošel ulice, chrámy. A pokaždé byl poloostrov jiný. I letos. Ovšem letos mi z toho místa dobře není. Pamatuji, jak před branou přes cestu stál stánek, kde jsem si dával smažené sardinky s hranolkami. Asi rok 1994. Tak to už je pryč. Pirátská CD tady také neuvidíte, žádná hudba z ulic nezní. Vše je jinak. Turisti a pro ně lákadla – kýče. Honosné restaurace. Byznys.

Říkám si, jestli Evropa dělá dobře, že všechna historická místa nechává rekonstruovat do podoby turistického kýče. Jestli jste byli v Mostaru, pak Nesebar se mu už podobá, v tom horším slova smyslu. UNESCO to navíc katalyzuje. Prostě tam chodíte a té historii už nevěříte. Nevědět, že tudy byzantská historie skutečně prošla, tak je to jak „Evropa v Číně“ (made by Huawei Campus) nebo Disney Land. Genium loci je pryč, zato všade prodejci globálních trháků a hltaví turisti. Snad chyběl jen trdelník 🙂

Polorozbořené chátrající památky a romantické domy s patinou věků už tu nejsou. Ty, co tu byly, jsou dostavěny do podoby, o které si „bulharský památkový ústav“ zřejmě myslí, že to tak kdysi bylo. Často s použitím moderních materiálů. Tak dost. Prostě fuj. Dnešní Nesebar zazdil romantiku.

V životě nikdy nevíme, kdy je co naposled. Já ale už vím, že jsem na Nesebaru skutečně naposled dnes byl.